Linbrethil´s Land of Liberty

V první řadě by o sobě asi měla říct, že jsem věřící křesťan, nestotožňuji se sice plně s žádným náboženstvím a mám výhrady ke všem těm církevním rituálům, kteří vymysleli lidé, aby lépe ovládli jiné lidi, ale Bůh je jednou z nejdůležitějších věcí v mém životě. Dost často se na něj obracím, diskutuji s ním, občas si stěžuji,občas děkuji, někdy žádám a velice často se ptám. Odpovědi však přicházejí jen, když jsem ochotná naslouchat.

Slyšíme to, co chceme slyšet. Kolem nás je spousta lidí, kteří žádají o pomoc, ale my jsme vůči nim slepí, utápíme se ve svých vlastních často malicherných problémech. Proč malicherných? Většina z nás nemá žádné skutečné, nejde jim o život, zdraví, rodinu, a tak si prostě vymýšlíme těžkosti, kterými bychom se mohli zabývat. Žijeme svoje životy zahledění do sebe. To platí i pro mě, ačkoliv se tomu snažím bránit.

Nedávno jsem zjistila, že jedna z mých blízých kamarádek se trápí, viděla jsem na ní, že něco není v pořádku, ale všechno jsem to přičítala rodinné krizi, kterou prodělala, a neptala jsem se ve snaze nepůsobit jí další bolest. Byla to chyba... Nikdo z nás není všemohoucí a nečteme myšlenky ani těch, o kterých si myslíme, že je dobře známe. Měli bychoms e více zajímat o to, co je trápí, naslouchat jim.

Jeden z katolických rituálů, které odmítám, je zpověď. Myslím si, že každý z nás má svědomí, ke každému z nás Bůh promlouvá, tak proč svěřovat svoje nejniternější tajemství někomu třetímu, cizímu... Když už udělám něco špatně většinou si to uvědomím a lituji toho, často jsem se zamýšlela nad svými hříchy, vzpomínala, jak jsem odmlouvala rodičům, vylila si vztek na bratrovi, ale nedocházel mi můj největších hřích... Pýcha.

Nikdy jsem nebyla moc chytrá, ačkoli právě tahle vlastnost napadne většinu lidí z mého okolí, když se na mě zeptáte. Vidím kolem sebe spoustu nadanějších, inteligentnějších... Jenže já nikdy nechtěla zaniknout v davu. Nikdy ze mě nebude špičkový sportovec,nemám na to fyzicky, ani nemám talent, abych byla virtuózkou, na to abych měla perfektní oblečení, zase nemám peníze a vždycky jsem měla přehnaný smysl pro zodpovědnost, takže výtržnosti či jiné přestupky u mě nepřpadaly v úvahu. Rozhodla jsem se tedy učit, měla jsem a pořád mám nejlepší známky, zpočátku mi vadilo, jak ostatní říkali, že jsem šprtka, ale naučila jsem se být na to hrdá. Dřela jsem, trávila spoustu času v knihách, naučila zatínat zuby, když mě něco nebavilo. Rodiče mě chválili a říkali, jak jsou na mě pyšní... Jenže já si začala klást otázku, jestli mi něco neutíká.

Přišla jsem na to, že nemusím mít vše na dvě stě procent, a jak? Pomohl mi jeden kluk. Potkali jsme se a já si najednou připadala hezká, výjimečná, přitažlivá... Ještě než cokoliv mohlo mezi námi začít, zjistila jsem, že je to jen nafoukaný děvkař. Ublížilo mi to a až s odstupem času vídím, jak moc. Ale taky jsi mě naučil žít. Chodit mezi lidi, důvěřovat si nejen na akademické půdě, ale mezi ve společnosti. Vlastně bych ti měla poděkovat a možná to i někdy udělám.

A taky jsi mě naučil pokoře. Někdy mezi tou hromadou zklamání i radostí jsem si začala vážit sama sebe a jedině, když člověk zvládne tenhle krok, může si vážit ostatních.