Linbrethil´s Land of Liberty

S mnou a vírou to bylo hodně složitý. Moje maka je z rodiny praktikujících křesťanů, takže naši měli sňatek v kostele a v šesti týdnech mě nechali i pokřtít. Jako malá jsem s mamkou chodila do kostela, fascinoval mě svojí nádherou, vždycky jsem mhouřila oči do velkýho křišťálovýho lustru nad kněžištěm – děda mi řekl, že když budu dost dlouho a tiše koukat, uvidím anděly, chvílemi se mi skutečně zdálo, že jsem je zahlédla.

Jenže pak jsem začala dospívat a ve třídě jsem jako jediná věřící byla za exota. Najednou jsem nechápala, proč do toho kostela vůbec chodím. Zdálo se mi to zastaralý a trapný. A naši mě nenutili, nechali tu volbu zcela na mě, což mi nakonec nejvíc pomohlo.

Před dvěma lety jsem trávila prázdniny u taťkovy matky na Slovensku. Naše do tý doby už tak špatný vztahy se ještě vyostřily. To je složitej příběh, ale ve zkratce: Můj taťka v osmnácti utekl z domova, vystudovala na Karlově univerzitě fyzikální chemii, zamiloval se do mamky, vzali se a zůstal v Česku. Nejdřív pracoval na Akademii věd, jenže pak jsem se narodila já a plat laboratorního praktikanta nestačil na to, aby mě uživili, tak odešel a  našel si práci na manažerským postu v ČKD. Z pohledu taťkový matky jsem tudíž zničila taťkovu kariéru a on se díky mě zahrabal ve střední třídě. Mluvila jsem o tom s taťkou a on mi vysvětlil, že i celou tu fyzikální chemii studoval vlastně na truc a že odešel rád a teď je šťastný. Všechno jsem si to vyříkali, ale taťkový matce to nikdo nikdy nevysvětlil… ne, že bychom to nezkoušeli, ale nebyla ochotná to akceptovat.

Největší problémy nastaly právě o prázdninách, bylo mi čtrnáct a z domu jsem zvyklá o svých názorech a pocitech mluvit. Jenže jakmile jsem zkusila jen naznačit svůj vlastní názor, urazila se. A taťkova matka je dáma, ona nikdy nekřičí, veškeré hádky řeší tak, že mlčí. Nevěděla jsem, jak uniknout z toho pekla tam. Nemohla jsem našich nic říct, nechtěla jsem zklamat taťku, který doufal, že s jeho matkou budu vycházet, a taky ona mi stála za zády vždycky, když jsem telefonovala. A tak jsem začala trávit čas mimo její byt. Vždycky jsem se sebrala s knížkou a vydala se někam ven, na celý den.

Měla jsem spoustu času přemýšlet, o svým životě, o víře… začala jsem si říkat, že možná je pravda, že jsem k ničemu a všem jsem jenom naobtíž, jenže pak jsem potkala pátera Tobiáše. Nové Zámky – město, kde taťkova matka bydlí, mají kláštěr a kolem něj krásný park, často jsem tam chodila s knížkou a jednou narazila na pátera Tobiáše a děti z církevního letního tábora, jak hrají fotbal. Vyplynulo nějak automaticky, že jsem se k nim přidala. Poznala jsem tam spoustu, skvělých lidí a otec Tobiáš je úžasný člověk. V životě jsem neviděla tak úpřimný  láskyplný oči, jako má on. Muvil se mnou o životě, spolužácích, babičce, řekla jsem mu, že náboženství je trapný a on mi půjčil knížku, kterou bych ti taky chtěla doporučit. Jmenuje se Hovory s Bohem pro mladě a napsal ji Neil Donnald Walsh.

Nevím, kdy přesně, ale někdy během toho měsíce, jsem v sobě objevila nesmírně silnou víru. Bylo mi líto, že už se nemůžu nechat pokřtít, protože v tu chvíli bych si to prožila naplno, fakt jsem měla pocit, že jsem se znovu narodila… Těžko se to vysvětluje, musí se to zažít.

Do teď bych o sobě neřekla, že jsem katolík nebo příslušník jinýho náboženství, i když sem tam zajdu na mši, vyslechnout si kázání, nebo na katechezi – diskuze o verších z bible. Věřím a je těžký poopsat v co. Jeden můj kamarád, je muslim, mi řekl, že je jenom jeden Bůh a mnoho cest k němu… To asi vystihuje můj stav nejlíp. Věřím, že je jeden Bůh, který nás všechny miluje a nic od nác nepotřebuje, jeho láska je dokonalá tudíž nepodmíněná, věřím, že se na nás nikdy nezlobí, protože nás chápe, ví, proč dělám ty blbosti, který občas vyvádím, stejně jako ví, že tím škodím ne jemu, ale sama sobě. Je jedno jestli tomu Bohu říkám Ježíš, Alláh, Ráma nebo osud…

Nesouhlasím s tupým omíláním modliteb, když se modlím, vedu dialogy, ptám se a když jsem ochotná slyšet odpovědi, přicházejí… Nesouhlasím se zpovědí, Bůh ví co dělám, ví, když toho lituju, proč do toho zatahovat ještě cizího člověka.  Ale víra je pro můj život hrozně důležitá, dává mi sílu, cítím, že nikdy nejsem sama, mám vzor…

Na Slovensku jsem strávila uplynulý víkend, naučila jsem se taťkovu matku brát jako cizího člověka, na jehož názoru mi nezáleží, naopak teď mě tak nějak trápí, že je mi jedno, co si myslí. Měla bych k ní mít nějaký vztah, ale asi zatím nedokážu. Potkala jsem i pátera Tobiáše, respektive, šla jsem za ním na návštěvu a byly jsme spolu v čajovně. Bylo to hrozně komický. Ale lidi kupodivu nekoukali, prý tam chodí často…

            To jsem si pustila pusu na špacír, hrozně jsem se rozkecala. A asi je to hrozně nesouvislý, ale chtěla jsem ti aspoń trošku vysvětlit, jak jsem na tom s vírou jáJ