Příteli, víš?
Co se to se světem děje?
Proč tady pláču a cítím tolik beznaděje?
Kdo jsem a proč vlastně žiju?
Když mluvím, posloucháš mě, nebo do prázdna vyju?
Pořád se ptám a bojím se odpovědí.
Bojím se ticha, moudrosti těch, co už vědí.
Je opravdu nejlepší držet krok i hubu?
Má tak člověk menší šanci, že přijde o pár zubů?
Proč to taky neumím? Sedět a mlčet.
Proč cítím křivdu a chce si mi křičet?
To tys to dokázal, sedět a být zticha,
A já teď sedím sama a těžce se mi dýchá.
Příteli, víš, jak bolí zrada?
Hlava se chýlí, oči pálí a srdce strádá.
Rvala jsem se za nás, jenže mi neexistovali,
Procitám z toho klamu, srdce strádá, oči pálí.
Chybíš mi, a až odjedeš, budeš víc.
Nechce se mi věřit, že jsi tam seděl a neřekl nic.
Možná tě i chápu, chceš začít znova, spálit mosty,
Sníš o dnech bez útrap, ale život není tak prostý.
Příteli, víš, jak tě mám ráda?
Nechci ti bránit, i když mě trápí, že za týden ti uvidím záda.
Příteli, běž, utíkej, své štěstí najdi si.
Z mého srdce neutečeš, jsi tam ať jsi, jaký jsi.
Komentáře
Přehled komentářů
To jsou vlivy mýho spolusedícího, koukáme spolu na Dr. House a sklouzáváme občas až k sardonii.
Ale vždycky prostě nemůžeš říct, co si myslíš nebo můžeš, ale ztratíš víc než získáš... že bych si nic nemyslela, to se mi snad ještě nestalo a nic nedělat, to taky nevydržím. A tvoje metafora o rovnováze je skutečně originální, myslím, že jsem ji ještě neviděla s obsahem kyselých okurek...:-D
xxx
(Galahad, 23. 2. 2008 19:15)Ironie ti sedí, zvlášť to s hubou a zuby je trefný... Možná je nejlepší nic neříkat, nic nemyslet, nic nedělat... nic pak neskazíš. Jenže jak poznáš co je sladké, když jsi nikdy nejedla kyselé okurky:)
...
(Linbrethil, 23. 2. 2008 22:14)