Copak to máte v ruce?
Hodiny na nejvyšší věži odbíjely půlnoc. Chodbám bradavického hradu vládlo ticho a za vysokými vitrážovými okny se černala podzimní obloha.
Měl rád tuhle chvíli, mohl se nerušeně věnovat svým myšlenkám, bloudit hradem bez dozoru stovek dotěrných studentských očí. Cítil, že sem patří.
Den ho odlišoval, křiklavě zvýrazňoval jeho nedostatky, vysmíval se jeho osobnosti, ale tma byla přátelská. Tma ukrývala, utěšovala ve své sametové náruči. V ní se mohl nerušenně poddávat svým úvahám, stíny, jež ho pronásledovaly, ztrácely v nepřítomnosti usvědčujícího světla svou moc.
Cosi ho vytrhlo ze zamyšlení. Temno na konci chodby se podivně vlnilo. Zadíval se tím směrem pozorněji a v zápětí rozeznal nemotornou siluetu.
„Dvacet bodů dolů za noční toulky po chodbách, pane Longbottome,“ pronesl tichým hlasem.
Oslovený sebou poděšeně trhl a přitiskl se blíže ke zdi.
„Copak to máte v ruce?“
Přistižený Nebelvír se schoulil, jako by očekával ránu, pootevřel ústa, ale vyšel z nich jen tichý sten.
„Ach, zapomněl jsem, že mluvím s Vámi: Ruce, to jsou ty dva výrůstky po stranách hrudníku zakončené pěti výběžky… Vy vlastně nevíte, kolik je pět. No, na tom teď nezáleží… Takže zpátky k věci, Longbottome: Ru-ce, co v nich máte?“
„Uhhsl.“
„Promiňte, nemám po ruce debilo-anglický slovník. Mohl byste to přeložit?“
„Housle.“
„A to opravdu čekáte, že Vám to uvěřím?“ ušklíbl se profesor. „Položte tu věc na zem a vysypte kapsy.“
„Ale pane…“ zmohl se student na chabý odpor.
„Žádal jsem Vás, abyste vysypal své kapsy! Co když skrýváte ještě něco nebezpečného?“ Mistr lektvarů na nic nečekal a doprovodil svá slova nedbalým mávnutím hůlky.
Před Nevillem se v mžiku utvořila úctyhodná hromádka drobností. Několik zavíracích špendlíků, obal od bertíkových fazolek, pomuchlaný kousek pergamenu, zlomený brk, nechutně vyhlížející kapesník a pár kousků mudlovských cukrovinek. Jak jen jim to Brumbál říkal? Piškoty?
„Dalších dvacet bodů za to, že jste tak neskutečně prase, Longottome,“ pronesl profesor potěšěně, zavířil pláštěm a…
„Sakra, kolikrát jsem Vám říkal, že máte ten větrák natočit víc vlevo. Jak má můj odchod vypadat efektivně, když ani nejste schopní rozvlnit ten cár látky za mnou. A doneste mi někdo sklenku Chardonay. Hned.“
„Jistě, mistře Rickmane, cokoliv si budete přát.“
Ach...
(Memorin, 16. 1. 2009 0:01)