Linbrethil´s Land of Liberty

Autor:                           Petr Bezruč

Téma:                           3 tematické celky (nesouvislé)

·         Intimní lyrika

·         Sociální problémy

·         Národnostní problémy

Kompozice:                           básnická sbírka (54 básní), básně je možné rozdělit do tří tematických okruhů (viz výše)

Jazykové prostředky:           bohatá slovní zásoba, ve snaze vystihnout prostředí chudých Slezanů užití nářeční nebo hovorové výrazy (své děcko si vem, chacharče, ztrať se v noc temnou), pro větší autenticitu užití polštiny (Dlo boga svienteho), naléhavé otázky, kterými chce probudit lhostejnou společnost (Tam v mojí vlasti je velký pán, mnoho má hutí a dolů -když už nám sebral půl ojčizny, proč by nám nevzal i školu?), ironie, sarkasmy, útočné verše

                                      často užívá daktyl

Žánr:                            sociální, vlastenecká, intimní lyrika

epické básně (Maryčka Magdonova) – sociální balady (protivníkem člověka není nadpřirozená bytost, ale společnost)

Obsah + Rozbor: Kniha obsahuje 54 básní, které je možné rozdělit do tří tematických celků

I.     Intimní lyrika:

·         Červený květ: Kaktus vykvetl krásným červeným květem, ale básník, který přišel k autorovi na návštěvu, si ho vůbec nevšiml, naopak ocenil růži – tradičně krásnou květinu. Květ kaktusu rychle uvadl – metafora (1. promarněná láska, zamiloval se, ale láska zůstala nenaplněná a on je odsouzen zůstat osamělý jako kaktus), zároveň je rudý květ symbolem revoluce, anarchie.

·         Labutinka: Bezruč opět vypráví o své nešťastné lásce, o svém milostném zklamání. Labutinka je krásná dívka, do které se zamiluje, žádá rodiče, aby mu ji dali za ženu, ti souhlasí, ale prosí, jestli by ještě pár let nepočkal. Když se ale za dva roky vrátí do města, zjistí, že z Labutinky se stala prostitutka. Nacházíme analogii k Bibli – příběh o Jákobovi (Budu čekat jako Jákob na svou ženu sedm roků!) i o Máří Magdaleně (básník nás vyzývá, abychom nesoudili ženy, že nemohou za svou společenskou situaci)

·         Jen jedenkrát: Báseň má dvě části. V první, odehrávající se v krajině, někde na severu, žijí lidé v zármutku. Když ale vysvitne slunce, leknou se ho a volají zpátky démona temnoty, v momentě, kdy se vrátí zpět do každodenní rutiny, je jejich život ještě pochmurnější než dřív, protože si zvědomí, jak krásné slunce bylo a že oni ho zaplašili.

V druhé části popisuje básník dívku, která ho milovala, ale on ji zapudil, nespíš ze strachu z neznáma, na první pohled je tak vidět analogie se severními lidmi.

Jen jedenkráte kolem mne šla láska,
Vlas černý pad jí k pasu,
a sladkým hlasem hovořila ke mně

…

Bez konce, slečno, s oným půjde štěstí,
jenž bude vaším mužem, -
však na strom zvadlý nepřipínám růži.

II.   Sociální problémy:

·         Ostrava: Asi nejznámější z Bezručových básní. Nejostřeji v ní vyznívá obžaloba utiskovatelů. Je psána z pohledu chudého řadového dělníka, vypráví o své těžké práci, o těžkých podmínkách celých generací.

                                           Sto roků v šachtě žil jsem,

                                           sto roků kopal jsem uhlí,

                                           za sto let v rameni bezmasém

                                           svaly mi v železo ztuhly.

                                           Uhelný prach sed mi do očí,

                                           rubíny ze rtů mi uhly,

                                           ze vlasů, z vousů a z obočí

                                           visí mi rampouchy uhlí.

             Poukazuje na obrovské sociální rozdíly mezi horníky a šlechtou, která jim vládne.

                                           Chléb s uhlím beru si do práce,

                                           z roboty jdu na robotu,

                                           při Dunaji strmí paláce,

                                           z krve mé a z mého potu.

                                                                  Sto roků v kopalně mlčel jsem,

                                                                  kdo mi těch sto roků vrátí?

                                                                  Když jsem jim pohrozil kladivem,

                                                                  kdekdo se začal mi smáti.

                                                                  Lehko se zasmát mi kdekdo moh,

                                                                  ve Vídni, v ústraní tichém.

                                                                  Když tomu panstvu smích nepomoh,

                                                                  bodáky přišly za smíchem.

                                                                  Abych měl rozum, šel v kopalnu zas,

                                                                  pro pány dřel se jak prve -

                                                                  máchl jsem kladivem - teklo to v ráz

                                                                  na Polské Ostravě krve!

Mluví o svých pokusech něco změnit, vždy se mu ale vysmáli, když byla vzpoura silnější, vyslali proti nim páni z Vídně armádu a jakýkoliv odpor potlačili.

                                    Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,

                                    nech je vám Petr neb Pavel,

                                    mějž prs kryt krunýřem ocelovým,

                                    tisícům k útoku zavel,

                                    Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,

                                    hlubokých páni vy dolů,

                                    přijde den, z dolů jde plamen a dým,

                                    přijde den, zúčtujem spolu!

V závěru vyjadřuje naději, že se jednou vše zlepší. Vyzývá k revoluci, ke vzpouře. Doufá ve spravedlnost a odplatu.

III.     Národnostní problémy:

·         Kantor Halfar: Kantor Halfar chce učit česky, proto má stále problémy, i v pokročilém věku je stále preceptorem, nemá stále místo, tudíž se nemůže ani oženit, založit rodinu. I dívka, kterou měl rád, na něj nepočkala a vdala se. Nakonec je zoufalý a oběsí se, báseň končí ironicky, kantor Halfar přece na hřbitově konečně dostal své trvalé místo.

Kantor visí na jabloni!

Bez modlitby, bez slzy ho,

jak při hříšné duši jisto,

v roh hřbitova zakopali,

a tak dostal Halfar místo.

·         Bernard Žár: Bernard Žár je zpanštělý měšťan, zbohatlík, který se snaží zapomenout na své chudé, česky mluvící předky, dokonce se stydí za svou matku a změní si jméno na Bernard Žor, aby ho k ní nepočítali. Jednou onemocní a zemře, jeho panští „přátelé“ ho opustili, u jeho hrobu se modlí jenom jím opovržená matka a modlí se česky.

Kdo vzadu to stojí a pláče a klečí

u hrobu, pánů když odešel sbor?

Tichounko modlí se bázlivým rtem

matička prokletých páriů řečí

(nemůže jinak, není to vzdor,

nemluví jinak, kdo z Beskyd a z hor!),

aby ne nevzbudil, nehněval v hrobě

její syn dřímající

Bernard Žor.

Závěr: Ze Slezských písní se mi asi nejvíce líbily básně řadící se k intimní lyrice. Působili velice bezprostředně a emotivně, obzvlášť Červený kaktus. Básně zachycující sociální a národnostní problémy jsou také velice přímé. Autor vystupuje jako anonymní pěvec národa (Já toho věštec od Beskydu lidu…). Básně jsou trefné, s notnou dávkou sarkasmu, ale když jsem četla už desátou na to samé téma, taky mě to přestalo bavit. Rozhodně to není poezie, kterou bych si četla ve volných chvílích.