Červený a černý
Autor: Stendhal
Téma: životní příběh přehnaně ctižádostivého muže, Juliána Sorela
Kompozice: děj řazen chronologicky, rozčleněno do kapitol
Jazykové prostředky: spisovný jazyk, časté užití ironie nebo nadsázky, jindy zase strohá věcnost (s ohledem na charakter postav)
Žánr: filozofický román
Obsah: Ctižádostivý mladík Julián Sorel touží zbohatnout a zařadit se mezi vyšší společnost. Využívá své přitažlivosti a svádí ženu starosty městečka Veriés, pana de Rênal, u kterého pracuje jako vychovatel. Nedovolený vztah je však záhy prozrazen a Julián odchází do kněžského semináře v Besanconu. Sblíží se s ředitelem, abbé Pirardem, po jeho abdikaci seminář opouští a na přímluvu abbé Pirarda získává místo u bohatého markýze de la Mole. Díky nedostatku vznešených způsobů zde Julián zprvu velmi trpí, avšak díky své učenlivosti a inteligenci si brzy získává přízeň markýze. Bystrostí a pronikavým sebevědomím si nakloní i jeho dceru Matyldu, která se do něj hluboce zamiluje. Matylda po čase zjistí, že je těhotná, její otec reaguje nejprve velmi zuřivě, nakonec však svolí k sňatku, věnuje snoubencům jmění a zajistí Juliánovi hodnost v armádě. Od svého budoucího zetě žádá jediné, odpovídající doporučení z Veriés, kde Julián působil jako vychovatel. To k markýzi skutečně dorazí, psané rukou paní de Rênal, avšak diktované jejím zpovědníkem, tudíž velice kritické a osočující. Zhrzený otec tedy svatbu ruší. Když se o tom Julián dozvídá, je rozhořčen, jedná iracionálně a pokusí zastřelit paní de Rênal. Za pokus o vraždu je i přes přímluvy a intriky obou žen (Matyldy a paní de Rênal) odsouzen a popraven.
Rozbor: Julián Sorel, hlavní hrdnina knihy Červený a černý je typicky romantickou postavou. Celý život se soustředí jen sám na sebe, i když vlastně neví, kým je. Obdivuje Napoleona, po jeho porážce ho však zavrhuje. Chce se stát knězem a zároveň opovrhuje pravidly semináře, zdůrazňuje nesmyslnost memorování biblických a modlitebních textů. Má sny, ambice i potenciál, ale chybí mu vůle. Příliš se spoléhá na svou fyzickou přitažlivost a na osud, který viní ze všech svých neúspěchů. Nenávidí svého otce a bratry pro jejich hrubost a sprostotu, pohrdá urozenými a přesto k nim chce patřit. Je to osoba plná zmatků, jejíž charakter Stendhal vystihnul se všemi detaily, pocity i rozpory do nejmenších podrobností. Celou dobu, po kterou jsem knihu četla, jsem ho považovala za bezpáteřního slabocha, který není schopen rozeznat skutečné hodnoty, jen se žene za mamonem, slávou, oblíbeností. Připadal mi povrchní a ubohý a ani závěr díla, můj názor nezměnil.
„Nežádám o milost,“ pokračoval Julín pevnějším hlasem. „Nedělám si nadějě; čeká mě smrt. Bude spravedlivá. Ukládal jsem o život ženy, která je hodna vší úcty, vší vážnosti. Paní de Rênal mi byla takřka matkou. Můj zločin je ohavný a spáchal jsem jej po předchozím uvážení. Zasluhuji tedy smrt, páni porotci. Ale i kdybych byl méně vinen, vidím zde lidi, kteří nebudou dbát na to, že by mé mládí mohlo zasloužit slitování. Budou ve mně chtít potrestat a navždy zastrašit ty mladé lidi, kteří se narodili v nižší společenské vrstvě, a třebaže sklíčeni chudobou, byli tak šťastni, že si mohli osvojit dobré vychování, a jsou tak smělí, že se odvažují do kruhů, jež boháči s pýchou nazývají dobrou společností.
To je můj zločin, pánové, a bude potrestán tím přísněji, že nejsem souzen sobě rovnými. Nevidím na lavicích ani jednoho zbohatlého sedláka, nýbrž jenom rozhořčené měšťáky…“
Julián sice přiznává, že pokoušet se o vraždu paní de Rênal byla chyba, ale činí to tak, jako by právě ten výstřel byl jedinou chybou jeho života. Myslím, že v případě, kdy paní de Rênal usiloval o život, se provinil úplně stejně, jako když ji využil jako prostředek na své cestě k moci, ale toho nelituje. Zlehčuje váhu svých činů možnými předsudky poroty, kteří by ho údajně odsoudili jenom proto, že pochází z jiné společenské vrstvy. Ani v posledních okamžicích před smrtí neslevuje ze své nesmyslné pýchy. Tentokrát jen, ve snaze zachovat si ago, dává své pohrdání urozenými a bohatými otevřeně najevo. Kdo vlastně je, že si troufá ohrnovat nos nade všemi? Co vlastně v životě dokázal? Podle mě nic tak významného, aby to stálo za zmínku. I když před smrtí dostane druhou šanci (obě ženy usilují o jeho osvobození), okázale ji odmítá. Volí raději smrt, než by čelil světu a následkům svého počínání.
Poznámky: Různé teorie o významu barev v názvu knihy:
1) červená symbolizuje uniformy napoleonských vojáků a s nimi ideály francouzské revoluce, černá pak kněžský šat a ponurost a zatuchlost církve
2) červená vypovídá o lásce, krvi a vášni, černá o rozpolcenosti, tápání a bezvýchodnosti společenské situace
Závěr: Román Červený a černý mě zaujal a oslovil mě. Charaktery vykreslené Stenhalem určitě najdeme i v dnešní společnosti, v každé době se najde někdo, kdo nebude spokojený s tím, co má a bude chtít víc. Ve zdravém měřítku nám tato ctižádost může i pomoci k dosažení našich cílů, může být hnacím motorkem na cestě za našimi sny. Nesmí nás ale ovládnout, protože vždycky se najde někdo, kdo na tom bude „líp“ než my, kdo bude mít víc, a pak bychom si jednou mohli uvědomit to, co Sorelovi nikdy nedošlo, že nám při té honbě za mamonem a úspěchem život protekl mezi prsty.